Nejstarší a nejslavnější doba kapituly, od založení v roce 1357 do husitství
Pro založení kapituly na hradě Karlštejně bylo potřebí také pozemkového majetku, který by sloužil k zabezpečení kanovnických míst. Panství k hradu Karlštejnu však bylo poměrně malé, protože hrad vznikl na území již dlouhodobě rozdrobeném mezi různé šlechtické a církevní majitele. Proto Karel IV. zajistil nově vzniklé kapitule desátky a jiné příjmy z různých vesnic a městeček zpočátku jen v takové míře, že to stačilo na vyživení pěti kanovníků, z nichž jeden byl děkanem. Ale už v zakládací listině se praví, že v budoucnu se počet kanovnických míst (spolu s dalším majetkovým zabezpečením kapituly) zvýší na deset. Tohoto počtu pravděpodobně kapitula dosáhla v době Václava IV., i když to byla obročí velmi chudá a kanovníci často z Karlštejna odcházeli na jiné fary a do jiných církevních funkcí.
Od počátku byla kapitulním kostelem kaple P. Marie v menší věži hradu. V roce 1357 ještě nebyla dokončena přestavba velkého sálu ve velké věži na kapli sv. Kříže (plným titulem kaple Nástrojů Umučení Páně, jeho Znamení a Všeho vojska nebeského), a tak za provizorní kapli Nástrojů utrpení, kde byly uloženy hlavní relikvie (zvláště pak nový karlštejnský ostatkový kříž, neboli kříž Království Českého), byla dočasně používána malá kaplička, které se dnes omylem říká kaple sv. Kateřiny.
Prvním děkanem karlštejnským byl Kuneš (1357-1359), o němž nic nevíme, ale víme, že po smrti faráře Mikuláše se Kuneš stal farářem na Tetíně, což vypovídá o chudobném zaopatření původních děkanů a kanovníků na Karlštejně.
Kaplemi na hradě, které spadaly do pravomoci kapituly, byla kaple sv. Kříže a kaple sv. Mikuláše a filiálním kostelem se v zakládací listině myslí kostel sv. Palmácia pod hradem. Sídlem kapituly podle zakládací listiny byl dřevěný dům před mostem do hradu, který ovšem zanikl při husitském obležení hradu roku 1422.
Význam kapituly karlštejnské symbolicky povýšil od doby, kdy na hradě byly v kapli sv. Kříže uloženy říšské korunovační klenoty a relikvie (nejpozději od roku 1367). Kaple sv. Kříže nebyla od té doby určena ani pro každodenní čtené bohoslužby (ostatně slavnostní zpívané bohoslužby mohl v kapli sloužit podle zakládací listiny jen biskup), ale stala se nepřístupným trezorem pro církevní poklady. Bohoslužby se tam konávaly jen příležitostně, za účasti císaře a vzácných hostů dvora.
Teprve v době Václava IV. přibyly pod správu kapituly nebo alespoň pod podací právo děkana další kostely a kaple v okolí hradu (Mořina, Praskolesy, Tetín) a dokonce i v Praze (kostel sv. Mikuláše na Malé Straně). Konkrétní zmínky o vzrůstání majetkového zabezpečení kapituly však nemáme zachovány.
O vnitřním životě a uspořádání kapituly v těch dobách nás informuje zajímavý Smírčí nález v příčině vnitřních poměrů v kapitula, datovaný 9. 1. 1413. V té době bylo dokonce jedenáct kanovníků a děkan, tedy kapitula měla dvanáct členů. Už tehdy se zaznamenává povinná výroční bohoslužba na den úmrtí „pana Karla, císaře“.
Od začátku husitského povstání v roce 1420 sloužil hrad Karlštejn jako pevné místo katolické posádky, věrné králi Zikmundovi, a na hradě našli útočiště kněží z okolí, jakož i církevní poklady různých kostelů (např. tetínského), klášterů (např. zbraslavského) a poklad svatovítský jakož i archiv a knihovna metropolitní kapituly. Hrad skutečně obstál i půlroční obléhání husity v roce 1422 (statistiku střel na hrad vržených zapsal děkan Václav do jednoho rukopisu formou neumělých veršů) a dočkal se i opětovného uložení české královské koruny na hradě v roce 1437.
Avšak pozemkový majetek kapituly se během husitství rozplynul v rukou šlechticů, a kapitula skomírala, obsazována byla jen funkce děkana a jen vzácně najdeme zmínky o nějakém kanovníku karlštejnském.
Kapitula se z pohromy husitských válek již nevzpamatovala, a když se v roce 1513 král Vladislav Jagellonský pokoušel obnovit kapitulu a daroval děkanovi stálý plat z kutnohorské mince, dovolil mu přijmout dva kanovníky. Bylo to za děkana Jana ze Stradouně (1501-1526).
Renesanční děkanové a doba protireformace až do konce třicetileté války
Na začátku 16. století byl děkanem polský kněz Jan ze Stradouně (1501-1526), který se zasloužil o sepsání prvního inventáře karlštejnských relikvií. V té době také český král Vladislav Jagellonský projevoval zájem o obnovu kapituly (jakož i jiných katolických institucí) a uvažovalo se o tom, jmenovat dva kanovníky a tak obnovit kapitulu, ale pro nedostatek příjmů děkanství to nebylo realizováno.
Velmi zajímavou postavou na Karlštejně byl děkan Václav Hájek z Libočan (1526-1533), proslulý autor Kroniky české (1541). On poprvé publikoval český překlad zakládací listiny kapituly ve své Kronice a díky němu se také všeobecně rozšířila povědomost o karlštejnských relikviích, protože v příloze ke Kronice publikoval i překlad inventáře Jana ze Stradouně. Děkan Hájek se také zasloužil o odhalení a odsouzení „karlštejnské čachtické paní“, manželky karlštejnského purkrabí pana Jana Bechyně z Lažan, která mučila a vraždila své služebné. Zemřela pak v hladomorně na Pražském hradě a pan Bechyně se Hájkovi pomstil tak, že jej z Karlštejna vyhnal a prosadil jeho sesazení. Hájek se pak stal administrátorem na Tetíně (1533), kde asi sepisoval svou Kroniku.
Z dalších osobností na děkanském místě jmenujme děkana Kašpara Mezichoda (1558-1566), který se zasloužil o přepis všech zachovalých listin děkanství do kopiáře. Vzhledem k tomu, že na děkanství (tehdy asi sídlil děkan na hradě v menší věži nebo v přístavku u hradního paláce) byly myši a bývalo zde vlhko, takže se žádné pergamenové listiny děkana do dnešní doby nezachovaly v originálech (kromě těch, které se v různých dobách dostaly mimo Karlštejn), byl to prozíravý čin. Jen díky tomuto kopiáři a jeho opisech známe řadu skutečností z dějin kapituly a hradu.
Ještě za děkana Felixe z Lindy (1574-1584) máme zmínky o jakýchsi kanovnících karlštejnských, po této době už z kapituly vždy zůstává jen děkan.
Za císaře Rudolfa II. byl hrad Karlštejn nákladně přestavěn do renesanční podoby a zažil určité období obnovení své slávy. Na druhou stranu ovšem v té době začaly neshody mezi děkany a purkrabími, protože purkrabí byli někdy jmenováni také z nekatolické strany, a činili pak různé ústrky a naschvály děkanovi na hradě při používání hradních kaplí.
Děkan Adam Černý (Nygrýn) z Vinoře (1595-1600) byl vzdělaný renesanční spisovatel a překladatel sv. Augustina do češtiny. V roce 1598 byl přítomen při revizi klenotů a archivu Koruny české v kapli sv. Kříže a sám se zasloužil o nový podrobný soupis karlštejnských relikvií, který se zachoval dodnes v kapitulním archivu. Tehdy je také doloženo, že kromě arcibiskupa, který sloužil slavnostní mši svatou v kapli sv. Kříže s vystavenou korunou českou, sloužil na druhý den mši svatou v kapli sv. Kříže i děkan karlštejnský, o níž se také lidu ukazovala česká královská koruna.
Pavel Pistorius z Lucka (1601-1617) už nesídlil na hradě, ale v nové budově děkanství v podhradí (dnešní fara). Musel se podle dochovaných spisů domáhat vlastnictví Praskoles a řešit spory s farářem ze Žebráku, který pokládal farní kostel v Praskolesích za svůj filiální. Za děkana Pistoria došlo také k poslednímu obnovení a potvrzení platnosti zakládací listiny karlštejnského děkanství císařem Rudolfem II.
Děkanství v druhé polovině 17. a 18. století
Jednou z nejzajímavějších osobností mezi starými děkany karlštejnskými byl Vavřinec Ratzinger z Hradcnštejna (1618-1651). Hned na počátku své činnosti se nastěhoval zpět na hrad, čímž sice vyplňoval smysl zakládací listiny, ale popudil si nekatolické správce hradu. Ti ho ostatně brzy po zahájení protihabsburského povstání z hradu vyhnali a vrátil se sem až po bitvě na Bílé hoře. Ratzinger musel znovu budovat alespoň malé panství karlštejnského děkana z naprostých trosek, zůstalo mu jen několik vesnic, z nichž mu poddaní odmítali platit desátky.
Přes to všechno se mu například podařilo r. 1628 obnovit a přestavět poničený gotický kostel sv. Mikuláše v Praskolesích, kde to dodnes hlásá pamětní mramorová deska, kterou zasadil do zdi kostela. Ratzinger byl zároveň vikářem podbrdského kraje a hlavní osobou rekatolizace v celém kraji. Pořídil si jak se vzpurnými obyvateli městečka Hostomic, tak s vlastními poddanými. Bohužel na některé nekatolíky používal i osvědčenou metodu jejich uvěznění na Karlštejně ve věži Července (tj. ve sklepě dvě patra pod kaplí P. Marie), kam ostatně zavíral i všechny zloděje dřeva a jiné provinilce z panství Karlštejn.
Touto tvrdou rukou se mu nejen podařilo v podbrdském kraji dokončit rekatolizaci (i když, jak víme, samotné okolí hradu Karlštejna zůstalo i přes husitskou dobu vždy katolické), ale i obnovit hospodářské zabezpečení děkanství.
Děkan Ratzinger se také pokusil o znovu potvrzení zakládací listiny karlštejnského děkanství u císaře Ferdinanda II. v roce 1628. Ačkoli sice potvrzovací listina byla ve Vídni vyhotovena, nikdy neopustila kancelář a nedošla do Prahy. Snad za to mohly události třicetileté války, nicméně díky tomu nejen že posledním potvrzením zakládací listiny zůstává listina Rudolfa II., ale díky tomu se také fyzicky zachovala zakládací listina Karla IV., protože byla od té doby uložena na Pražském hradě, a nesdílela smutný osud ostatních originálních listin na hradě nebo v bytě děkanově v podhradí.
Dalším zajímavým děkanem byl František Ferdinand Čedík (1671-1704), který ovšem koncem života byl nepřiměřeně tvrdý ke svým poddaným a nakonec musel na hodnost děkana rezignovat a odešel do Sedlčan, kde zemřel. Zajímavé je, že si s sebou do Sedlčan odnesl listiny děkanství, a že je odtud museli jeho nástupci obtížně získávat. Jednu z těch listin ale pro neznalost nechali v Sedlčanech, a to listinu na ostatky sv. Palmácia z roku 1356. Ta se pak dostala na faru ve Sv. Jánu u Sedlčan a byla tam nalezena v roce 1993.
Výraznou osobností byl i děkan Václav Vojta (1710-1741), který se pokoušel obhájit exempci karlštejnského děkanství. Mezitím již děkanové přesídlili do Praskoles do „zámečku“, který si zde postavili.
Nejlepší érou v dějinách karlštejnského děkanství byla doba, kdy děkan pocházel z řádu křižovníků s červenou hvězdou. Vše začalo požárem v Karlových Varech v roce 1759, kdy vyhořel i kostel sv. Máří Magdaleny, patřící velmistrovi křižovníků Antonínovi Suchánkovi (děkanem 1759-1778). Císařovna Marie Terezie mu jako náhradu dala děkanství karlštejnské. Ovšem byl to dar chudobný, naopak do oprav kostelů a far a samotných kaplí na hradě Karlštejně investovali křižovníci velké prostředky.
Další děkan Amandus Bláha (1778-1780) pocházel z řádu benediktinů. Konec 18. století znamenal zase hospodářský úpadek a zadlužení děkanství, také konec exempce děkanství. Správu panství Karlštejn a patronát nad děkanstvím převzal Tereziánský ústav šlechtičen.
Děkanství v 19. století
Od roku 1810 byl karlštejnským děkanem Petr Carpentier (1810-1829), narozený v Harlebeku v Holandsku, který se kvůli tomu, aby mohl kázat, naučil plynně česky (k bohoslužbám češtinu nepotřeboval, protože se sloužilo latinsky). Měl sociální cítění, obdarovával venkovské školy každoročně knihami, šatstvem i penězi a byl velmi oblíben. Zemřel po slavnostní bohoslužbě na hradě Karlštejně 10. dubna 1829, a byl pohřben v děkanském „kostelíku“ sv. Prokopa v Praskolesích, který se pak stal jakýmsi pohřebištěm karlštejnských děkanů.
Dalším výrazným děkanem byl Julius Körner (1834-1863). V jeho době probíhaly první opravy hradu Karlštejna (1837-1848) a děkan přispěl ke slavnostním oslavám 500. výročí založení hradu. Napsal také brožurku o dějinách kapitulního děkanství a hradu Karlštejna. Zemřel v Praskolesích, kde bydlel na děkanském zámečku, a byl také pochován v kapli sv. Prokopa.
Děkan Jan Křtitel Roškot (1898-1905), poslanec zemského sněmu, projevil určitý zájem o děkanský archiv v budově praskoleského zámečku, a tiskem vydal první moderní překlad zakládací listiny. Nevěděl ovšem o tom, že se originál této listiny zachoval, a použil pouze ověřený opis z roku 1628. Zemřel po pádu ze zledovatělých schodů a je pohřben u Církvičky v Sedlčanech.
Doba největšího úpadku ve dvacátém století a obnovení kapituly karlštejnské v roce 1957
Na počátku dvacátého století byl Karlštejn se svými svatyněmi počítán ke kostelům s duchovní správou přímo podřízenou generálnímu vikáři pražské arcidiecéze, podobně jako svatyně na Svaté Hoře nebo ve Staré Boleslavi. Po dokončení restaurace hradu Karlštejna byly kaple znovu vysvěceny, například kaple P. Marie arcibiskupem Pavlem Huynem 18. srpna 1918.
Tehdejším děkanem karlštejnským byl ředitel arcibiskupského semináře prelát Jan Říhánek (1918-1935). Po jeho smrti byli jmenováni arcibiskupskou konsistoří jen administrátoři děkanství, avšak řádný děkan jmenován nebyl.
Děkanství karlštejnské navíc přišlo při pozemkové reformě v roce 1923 o naprostou většinu pozemkového majetku, zanikl tehdy poslední zbytek velkostatku Praskolesy a děkanovi zůstalo jen několik lesních pozemků a zbytkový statek v Přistoupimi.
Avšak už od restaurace hradu Karlštejna se objevovaly žádosti o zachování bohoslužeb na hradě Karlštejně. Počátkem dvacátého století se ještě sloužily pravidelné nedělní bohoslužby v kapli sv. Mikuláše a v kapli P. Marie na Vánoce a Velikonoce a o mariánských svátcích. Většinu těchto bohoslužeb ovšem sloužil v zastoupení děkana farář budňanský. Jen výjimečně na hrad přijížděl sloužit děkan Říhánek. Zajímavé ovšem je, že při restauraci hradu se myslelo i na byt děkanův přímo na hradě (v budově nového purkrabství).
Pro zachování bohoslužeb na hradě vystupoval zejména Správní výbor hradu Karlštejna, jakýsi předchůdce dnešní památkové správy. Své žádosti arcibiskupství pražskému obnovil Správní výbor po druhé světové válce, kdy v květnu 1947 požádal arcibiskupa Josefa Berana, aby se podle vůle zakladatele blahé paměti Otce Vlasti Karla IV. obnovilo na hradě pravidelné sloužení bohoslužeb a s nimi aby byla obnovena karlštejnská kapitula aspoň v té formě, jak se o to pokoušel děkan Čedík v roce 1675. Stejné přání projevil tehdejší ONV v Berouně, Zemský národní výbor v Praze a duchovenstvo podbrdského vikariátu, jakož i věřící.
Z právního hlediska totiž kapitula nikdy nezanikla, protože existovala hodnost karlštejnského děkana. Tak konstatoval správní soud už ve svém nálezu z 16. III. 1942, že kapitula „během doby via facti, nikoli právně, zanikla“. Protože však zůstala hodnost kapitulního děkana, mohl ordinarius sám provést tzv. restitutiodignitatum, přidání kanovnických hodností. Uvažovalo se zejména, že by čestnou funkcí kanovníků karlštejnských byli pověřeni zasloužilí duchovní pražské arcidiecéze, přičemž jeden kanovník by byl vázán na město Beroun, a druhý na tetínskou faru. Uvažovalo se o zřízení čtyř kanovnických míst pro čtyři kanovníky, kteří by zastupovali děkana při sloužení slavných bohoslužeb na hradě a o význačnějších svátcích, jako na výroční den úmrtí Karla IV. – 29. listopadu – by se scházela v hradních kaplích celá kapitula v čele s děkanem
Arcibiskup Beran byl těmto prosbám nakloněn a rozhodl v roce 1948 o obnovení kapituly, ale k uskutečnění tohoto záměru nedošlo pro jeho internaci komunisty v domácím vězení (později musel nuceně emigrovat do Vatikánu). Nicméně jednání k obnovení kapituly pokračovala a komunisté se navíc domnívali, že když dovolí vytvořit jakousi „vlasteneckou“ kapitulu, že jednak uspokojí věřící a jednak získají jisté kněží ke spolupráci. To se jim částečně podařilo v osobě děkana Jana Dočekala, který se do značné míry požadavkům nové moci přizpůsoboval. Nicméně jeho působení a působení nových kanovníků přineslo alespoň ve věci obnovení kapituly a udržení pravidelných bohoslužeb na hradě Karlštejně i dobré ovoce. Děkan Dočekal se také zasloužil o zachování a zpracování archivu kapituly a jeho deponování do tehdejšího Státního archivu Praha, dnešního Státního oblastního archivu v Praze. Založil také studijní knihovnu v děkanském bytě na Karlštejně a sám publikoval některé články z historie kapituly.
Z prvních kanovníků karlštejnských byl nejdéle sloužícím kanovník Gustav Novák (od 1957 do 2006). Kapitula měla v různých dobách dva, tři až čtyři kanovníky. Nástupcem děkana Dočekala se stal P. Pavel Grimmig, který měl s komunisty svou zkušenost ze své dvouleté internace v klášteře v Želivi. Podařilo se mu činnost kapituly a bohoslužby na Karlštejně udržet po dalších osmnáct let. Starší kanovníci postupně umírali, a sám také pro nemoc nakonec rezignoval na funkci děkana ve prospěch mladého kanovníka J. Pecinovského v roce 2006. Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už někdy nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa. Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.
Pro založení kapituly na hradě Karlštejně bylo potřebí také pozemkového majetku, který by sloužil k zabezpečení kanovnických míst. Panství k hradu Karlštejnu však bylo poměrně malé, protože hrad vznikl na území již dlouhodobě rozdrobeném mezi různé šlechtické a církevní majitele. Proto Karel IV. zajistil nově vzniklé kapitule desátky a jiné příjmy z různých vesnic a městeček zpočátku jen v takové míře, že to stačilo na vyživení pěti kanovníků, z nichž jeden byl děkanem. Ale už v zakládací listině se praví, že v budoucnu se počet kanovnických míst (spolu s dalším majetkovým zabezpečením kapituly) zvýší na deset. Tohoto počtu pravděpodobně kapitula dosáhla v době Václava IV., i když to byla obročí velmi chudá a kanovníci často z Karlštejna odcházeli na jiné fary a do jiných církevních funkcí.
Od počátku byla kapitulním kostelem kaple P. Marie v menší věži hradu. V roce 1357 ještě nebyla dokončena přestavba velkého sálu ve velké věži na kapli sv. Kříže (plným titulem kaple Nástrojů Umučení Páně, jeho Znamení a Všeho vojska nebeského), a tak za provizorní kapli Nástrojů utrpení, kde byly uloženy hlavní relikvie (zvláště pak nový karlštejnský ostatkový kříž, neboli kříž Království Českého), byla dočasně používána malá kaplička, které se dnes omylem říká kaple sv. Kateřiny.
Prvním děkanem karlštejnským byl Kuneš (1357-1359), o němž nic nevíme, ale víme, že po smrti faráře Mikuláše se Kuneš stal farářem na Tetíně, což vypovídá o chudobném zaopatření původních děkanů a kanovníků na Karlštejně.
Kaplemi na hradě, které spadaly do pravomoci kapituly, byla kaple sv. Kříže a kaple sv. Mikuláše a filiálním kostelem se v zakládací listině myslí kostel sv. Palmácia pod hradem. Sídlem kapituly podle zakládací listiny byl dřevěný dům před mostem do hradu, který ovšem zanikl při husitském obležení hradu roku 1422.
Význam kapituly karlštejnské symbolicky povýšil od doby, kdy na hradě byly v kapli sv. Kříže uloženy říšské korunovační klenoty a relikvie (nejpozději od roku 1367). Kaple sv. Kříže nebyla od té doby určena ani pro každodenní čtené bohoslužby (ostatně slavnostní zpívané bohoslužby mohl v kapli sloužit podle zakládací listiny jen biskup), ale stala se nepřístupným trezorem pro církevní poklady. Bohoslužby se tam konávaly jen příležitostně, za účasti císaře a vzácných hostů dvora.
Teprve v době Václava IV. přibyly pod správu kapituly nebo alespoň pod podací právo děkana další kostely a kaple v okolí hradu (Mořina, Praskolesy, Tetín) a dokonce i v Praze (kostel sv. Mikuláše na Malé Straně). Konkrétní zmínky o vzrůstání majetkového zabezpečení kapituly však nemáme zachovány.
O vnitřním životě a uspořádání kapituly v těch dobách nás informuje zajímavý Smírčí nález v příčině vnitřních poměrů v kapitula, datovaný 9. 1. 1413. V té době bylo dokonce jedenáct kanovníků a děkan, tedy kapitula měla dvanáct členů. Už tehdy se zaznamenává povinná výroční bohoslužba na den úmrtí „pana Karla, císaře“.
Od začátku husitského povstání v roce 1420 sloužil hrad Karlštejn jako pevné místo katolické posádky, věrné králi Zikmundovi, a na hradě našli útočiště kněží z okolí, jakož i církevní poklady různých kostelů (např. tetínského), klášterů (např. zbraslavského) a poklad svatovítský jakož i archiv a knihovna metropolitní kapituly. Hrad skutečně obstál i půlroční obléhání husity v roce 1422 (statistiku střel na hrad vržených zapsal děkan Václav do jednoho rukopisu formou neumělých veršů) a dočkal se i opětovného uložení české královské koruny na hradě v roce 1437.
Avšak pozemkový majetek kapituly se během husitství rozplynul v rukou šlechticů, a kapitula skomírala, obsazována byla jen funkce děkana a jen vzácně najdeme zmínky o nějakém kanovníku karlštejnském.
Kapitula se z pohromy husitských válek již nevzpamatovala, a když se v roce 1513 král Vladislav Jagellonský pokoušel obnovit kapitulu a daroval děkanovi stálý plat z kutnohorské mince, dovolil mu přijmout dva kanovníky. Bylo to za děkana Jana ze Stradouně (1501-1526).
Renesanční děkanové a doba protireformace až do konce třicetileté války
Na začátku 16. století byl děkanem polský kněz Jan ze Stradouně (1501-1526), který se zasloužil o sepsání prvního inventáře karlštejnských relikvií. V té době také český král Vladislav Jagellonský projevoval zájem o obnovu kapituly (jakož i jiných katolických institucí) a uvažovalo se o tom, jmenovat dva kanovníky a tak obnovit kapitulu, ale pro nedostatek příjmů děkanství to nebylo realizováno.
Velmi zajímavou postavou na Karlštejně byl děkan Václav Hájek z Libočan (1526-1533), proslulý autor Kroniky české (1541). On poprvé publikoval český překlad zakládací listiny kapituly ve své Kronice a díky němu se také všeobecně rozšířila povědomost o karlštejnských relikviích, protože v příloze ke Kronice publikoval i překlad inventáře Jana ze Stradouně. Děkan Hájek se také zasloužil o odhalení a odsouzení „karlštejnské čachtické paní“, manželky karlštejnského purkrabí pana Jana Bechyně z Lažan, která mučila a vraždila své služebné. Zemřela pak v hladomorně na Pražském hradě a pan Bechyně se Hájkovi pomstil tak, že jej z Karlštejna vyhnal a prosadil jeho sesazení. Hájek se pak stal administrátorem na Tetíně (1533), kde asi sepisoval svou Kroniku.
Z dalších osobností na děkanském místě jmenujme děkana Kašpara Mezichoda (1558-1566), který se zasloužil o přepis všech zachovalých listin děkanství do kopiáře. Vzhledem k tomu, že na děkanství (tehdy asi sídlil děkan na hradě v menší věži nebo v přístavku u hradního paláce) byly myši a bývalo zde vlhko, takže se žádné pergamenové listiny děkana do dnešní doby nezachovaly v originálech (kromě těch, které se v různých dobách dostaly mimo Karlštejn), byl to prozíravý čin. Jen díky tomuto kopiáři a jeho opisech známe řadu skutečností z dějin kapituly a hradu.
Ještě za děkana Felixe z Lindy (1574-1584) máme zmínky o jakýchsi kanovnících karlštejnských, po této době už z kapituly vždy zůstává jen děkan.
Za císaře Rudolfa II. byl hrad Karlštejn nákladně přestavěn do renesanční podoby a zažil určité období obnovení své slávy. Na druhou stranu ovšem v té době začaly neshody mezi děkany a purkrabími, protože purkrabí byli někdy jmenováni také z nekatolické strany, a činili pak různé ústrky a naschvály děkanovi na hradě při používání hradních kaplí.
Děkan Adam Černý (Nygrýn) z Vinoře (1595-1600) byl vzdělaný renesanční spisovatel a překladatel sv. Augustina do češtiny. V roce 1598 byl přítomen při revizi klenotů a archivu Koruny české v kapli sv. Kříže a sám se zasloužil o nový podrobný soupis karlštejnských relikvií, který se zachoval dodnes v kapitulním archivu. Tehdy je také doloženo, že kromě arcibiskupa, který sloužil slavnostní mši svatou v kapli sv. Kříže s vystavenou korunou českou, sloužil na druhý den mši svatou v kapli sv. Kříže i děkan karlštejnský, o níž se také lidu ukazovala česká královská koruna.
Pavel Pistorius z Lucka (1601-1617) už nesídlil na hradě, ale v nové budově děkanství v podhradí (dnešní fara). Musel se podle dochovaných spisů domáhat vlastnictví Praskoles a řešit spory s farářem ze Žebráku, který pokládal farní kostel v Praskolesích za svůj filiální. Za děkana Pistoria došlo také k poslednímu obnovení a potvrzení platnosti zakládací listiny karlštejnského děkanství císařem Rudolfem II.
Děkanství v druhé polovině 17. a 18. století
Jednou z nejzajímavějších osobností mezi starými děkany karlštejnskými byl Vavřinec Ratzinger z Hradcnštejna (1618-1651). Hned na počátku své činnosti se nastěhoval zpět na hrad, čímž sice vyplňoval smysl zakládací listiny, ale popudil si nekatolické správce hradu. Ti ho ostatně brzy po zahájení protihabsburského povstání z hradu vyhnali a vrátil se sem až po bitvě na Bílé hoře. Ratzinger musel znovu budovat alespoň malé panství karlštejnského děkana z naprostých trosek, zůstalo mu jen několik vesnic, z nichž mu poddaní odmítali platit desátky.
Přes to všechno se mu například podařilo r. 1628 obnovit a přestavět poničený gotický kostel sv. Mikuláše v Praskolesích, kde to dodnes hlásá pamětní mramorová deska, kterou zasadil do zdi kostela. Ratzinger byl zároveň vikářem podbrdského kraje a hlavní osobou rekatolizace v celém kraji. Pořídil si jak se vzpurnými obyvateli městečka Hostomic, tak s vlastními poddanými. Bohužel na některé nekatolíky používal i osvědčenou metodu jejich uvěznění na Karlštejně ve věži Července (tj. ve sklepě dvě patra pod kaplí P. Marie), kam ostatně zavíral i všechny zloděje dřeva a jiné provinilce z panství Karlštejn.
Touto tvrdou rukou se mu nejen podařilo v podbrdském kraji dokončit rekatolizaci (i když, jak víme, samotné okolí hradu Karlštejna zůstalo i přes husitskou dobu vždy katolické), ale i obnovit hospodářské zabezpečení děkanství.
Děkan Ratzinger se také pokusil o znovu potvrzení zakládací listiny karlštejnského děkanství u císaře Ferdinanda II. v roce 1628. Ačkoli sice potvrzovací listina byla ve Vídni vyhotovena, nikdy neopustila kancelář a nedošla do Prahy. Snad za to mohly události třicetileté války, nicméně díky tomu nejen že posledním potvrzením zakládací listiny zůstává listina Rudolfa II., ale díky tomu se také fyzicky zachovala zakládací listina Karla IV., protože byla od té doby uložena na Pražském hradě, a nesdílela smutný osud ostatních originálních listin na hradě nebo v bytě děkanově v podhradí.
Dalším zajímavým děkanem byl František Ferdinand Čedík (1671-1704), který ovšem koncem života byl nepřiměřeně tvrdý ke svým poddaným a nakonec musel na hodnost děkana rezignovat a odešel do Sedlčan, kde zemřel. Zajímavé je, že si s sebou do Sedlčan odnesl listiny děkanství, a že je odtud museli jeho nástupci obtížně získávat. Jednu z těch listin ale pro neznalost nechali v Sedlčanech, a to listinu na ostatky sv. Palmácia z roku 1356. Ta se pak dostala na faru ve Sv. Jánu u Sedlčan a byla tam nalezena v roce 1993.
Výraznou osobností byl i děkan Václav Vojta (1710-1741), který se pokoušel obhájit exempci karlštejnského děkanství. Mezitím již děkanové přesídlili do Praskoles do „zámečku“, který si zde postavili.
Nejlepší érou v dějinách karlštejnského děkanství byla doba, kdy děkan pocházel z řádu křižovníků s červenou hvězdou. Vše začalo požárem v Karlových Varech v roce 1759, kdy vyhořel i kostel sv. Máří Magdaleny, patřící velmistrovi křižovníků Antonínovi Suchánkovi (děkanem 1759-1778). Císařovna Marie Terezie mu jako náhradu dala děkanství karlštejnské. Ovšem byl to dar chudobný, naopak do oprav kostelů a far a samotných kaplí na hradě Karlštejně investovali křižovníci velké prostředky.
Další děkan Amandus Bláha (1778-1780) pocházel z řádu benediktinů. Konec 18. století znamenal zase hospodářský úpadek a zadlužení děkanství, také konec exempce děkanství. Správu panství Karlštejn a patronát nad děkanstvím převzal Tereziánský ústav šlechtičen.
Děkanství v 19. století
Od roku 1810 byl karlštejnským děkanem Petr Carpentier (1810-1829), narozený v Harlebeku v Holandsku, který se kvůli tomu, aby mohl kázat, naučil plynně česky (k bohoslužbám češtinu nepotřeboval, protože se sloužilo latinsky). Měl sociální cítění, obdarovával venkovské školy každoročně knihami, šatstvem i penězi a byl velmi oblíben. Zemřel po slavnostní bohoslužbě na hradě Karlštejně 10. dubna 1829, a byl pohřben v děkanském „kostelíku“ sv. Prokopa v Praskolesích, který se pak stal jakýmsi pohřebištěm karlštejnských děkanů.
Dalším výrazným děkanem byl Julius Körner (1834-1863). V jeho době probíhaly první opravy hradu Karlštejna (1837-1848) a děkan přispěl ke slavnostním oslavám 500. výročí založení hradu. Napsal také brožurku o dějinách kapitulního děkanství a hradu Karlštejna. Zemřel v Praskolesích, kde bydlel na děkanském zámečku, a byl také pochován v kapli sv. Prokopa.
Děkan Jan Křtitel Roškot (1898-1905), poslanec zemského sněmu, projevil určitý zájem o děkanský archiv v budově praskoleského zámečku, a tiskem vydal první moderní překlad zakládací listiny. Nevěděl ovšem o tom, že se originál této listiny zachoval, a použil pouze ověřený opis z roku 1628. Zemřel po pádu ze zledovatělých schodů a je pohřben u Církvičky v Sedlčanech.
Doba největšího úpadku ve dvacátém století a obnovení kapituly karlštejnské v roce 1957
Na počátku dvacátého století byl Karlštejn se svými svatyněmi počítán ke kostelům s duchovní správou přímo podřízenou generálnímu vikáři pražské arcidiecéze, podobně jako svatyně na Svaté Hoře nebo ve Staré Boleslavi. Po dokončení restaurace hradu Karlštejna byly kaple znovu vysvěceny, například kaple P. Marie arcibiskupem Pavlem Huynem 18. srpna 1918.
Tehdejším děkanem karlštejnským byl ředitel arcibiskupského semináře prelát Jan Říhánek (1918-1935). Po jeho smrti byli jmenováni arcibiskupskou konsistoří jen administrátoři děkanství, avšak řádný děkan jmenován nebyl.
Děkanství karlštejnské navíc přišlo při pozemkové reformě v roce 1923 o naprostou většinu pozemkového majetku, zanikl tehdy poslední zbytek velkostatku Praskolesy a děkanovi zůstalo jen několik lesních pozemků a zbytkový statek v Přistoupimi.
Avšak už od restaurace hradu Karlštejna se objevovaly žádosti o zachování bohoslužeb na hradě Karlštejně. Počátkem dvacátého století se ještě sloužily pravidelné nedělní bohoslužby v kapli sv. Mikuláše a v kapli P. Marie na Vánoce a Velikonoce a o mariánských svátcích. Většinu těchto bohoslužeb ovšem sloužil v zastoupení děkana farář budňanský. Jen výjimečně na hrad přijížděl sloužit děkan Říhánek. Zajímavé ovšem je, že při restauraci hradu se myslelo i na byt děkanův přímo na hradě (v budově nového purkrabství).
Pro zachování bohoslužeb na hradě vystupoval zejména Správní výbor hradu Karlštejna, jakýsi předchůdce dnešní památkové správy. Své žádosti arcibiskupství pražskému obnovil Správní výbor po druhé světové válce, kdy v květnu 1947 požádal arcibiskupa Josefa Berana, aby se podle vůle zakladatele blahé paměti Otce Vlasti Karla IV. obnovilo na hradě pravidelné sloužení bohoslužeb a s nimi aby byla obnovena karlštejnská kapitula aspoň v té formě, jak se o to pokoušel děkan Čedík v roce 1675. Stejné přání projevil tehdejší ONV v Berouně, Zemský národní výbor v Praze a duchovenstvo podbrdského vikariátu, jakož i věřící.
Z právního hlediska totiž kapitula nikdy nezanikla, protože existovala hodnost karlštejnského děkana. Tak konstatoval správní soud už ve svém nálezu z 16. III. 1942, že kapitula „během doby via facti, nikoli právně, zanikla“. Protože však zůstala hodnost kapitulního děkana, mohl ordinarius sám provést tzv. restitutiodignitatum, přidání kanovnických hodností. Uvažovalo se zejména, že by čestnou funkcí kanovníků karlštejnských byli pověřeni zasloužilí duchovní pražské arcidiecéze, přičemž jeden kanovník by byl vázán na město Beroun, a druhý na tetínskou faru. Uvažovalo se o zřízení čtyř kanovnických míst pro čtyři kanovníky, kteří by zastupovali děkana při sloužení slavných bohoslužeb na hradě a o význačnějších svátcích, jako na výroční den úmrtí Karla IV. – 29. listopadu – by se scházela v hradních kaplích celá kapitula v čele s děkanem
Arcibiskup Beran byl těmto prosbám nakloněn a rozhodl v roce 1948 o obnovení kapituly, ale k uskutečnění tohoto záměru nedošlo pro jeho internaci komunisty v domácím vězení (později musel nuceně emigrovat do Vatikánu). Nicméně jednání k obnovení kapituly pokračovala a komunisté se navíc domnívali, že když dovolí vytvořit jakousi „vlasteneckou“ kapitulu, že jednak uspokojí věřící a jednak získají jisté kněží ke spolupráci. To se jim částečně podařilo v osobě děkana Jana Dočekala, který se do značné míry požadavkům nové moci přizpůsoboval. Nicméně jeho působení a působení nových kanovníků přineslo alespoň ve věci obnovení kapituly a udržení pravidelných bohoslužeb na hradě Karlštejně i dobré ovoce. Děkan Dočekal se také zasloužil o zachování a zpracování archivu kapituly a jeho deponování do tehdejšího Státního archivu Praha, dnešního Státního oblastního archivu v Praze. Založil také studijní knihovnu v děkanském bytě na Karlštejně a sám publikoval některé články z historie kapituly.
Z prvních kanovníků karlštejnských byl nejdéle sloužícím kanovník Gustav Novák (od 1957 do 2006). Kapitula měla v různých dobách dva, tři až čtyři kanovníky. Nástupcem děkana Dočekala se stal P. Pavel Grimmig, který měl s komunisty svou zkušenost ze své dvouleté internace v klášteře v Želivi. Podařilo se mu činnost kapituly a bohoslužby na Karlštejně udržet po dalších osmnáct let. Starší kanovníci postupně umírali, a sám také pro nemoc nakonec rezignoval na funkci děkana ve prospěch mladého kanovníka J. Pecinovského v roce 2006. Tato historická kapitula není jen nějakým reliktem středověku, ale důležitým znamením pro dnešní dobu, která už někdy nechápe posvátnost některých míst a staveb a jejich duchovní význam pro život církve a národa. Takovým posvátným místem je i hrad Karlštejn. Díky kapitule karlštejnské a dosud funkčním kaplím na hradě není tento hrad pouhou památkou a turistickou atrakcí, ale slouží dodnes svému původnímu účelu, jak to zamýšlel Karel IV.
